Sunday, 25 June 2017

Lanzarote: fotky a pár tipů, co navštívit

Playa Flamingo v letovisku Playa Blanca
Po Fuerteventuře a Gran Canarii jsem letos na jaře navštívila třetí kanárský ostrov - Lanzarote. Po návratu se mě spousta lidí ptala, který ostrov se mi líbí nejvíc. Těžká otázka. Každý ostrov je úplně jiný a přitom si jsou v mnoha věcech podobné. Fuerteventura je pro mě ostrov nekonečných pláží, Gran Canaria jakýmsi centrem celých Kanárů a Lanzarote by mohl být ostrov vulkánů.

Na dovolenou jsem vyrazila poprvé se ségrou, a místo do hotelu s all-inclusive jsme jely přes Airbnb do apartmánu. Pokud netoužíte po nepřetržitém přívalu jídla a pití bez práce, tohle může být dobrá volba. Pro nás byla. Nejenom, že jsme poznaly nové lidi z různých koutů světa, ale taky jsme nebyly nijak časově omezené, a mohly si chodit/jezdit kam jsme chtěly, aniž bychom se musely ohlížet na to, kdy je ten správný čas večeře apod.

Díky takovému ubytování jsme potkaly i Chrise, přátelského "solo travelera" s autem. S ním jsme pak objeli a poznali celý ostrov, přičemž jsme se k tomu dost nasmáli. Byla to moje vytoužená dovolená po delší době, a jako takovou jsem si ji patřičně užila. Zde je pár fotek a několik mých osobních poznatků a tipů.

Monday, 18 May 2015

Bez notebooku, bez mobilu

Ahoj lidi!

Jak uz nadpis napovida, jsem bez notebooku a bez chytryho telefonu, notebook si proste jen tak prestal fungovat a mobil mi.. "upadl" a rovnez odesel. Takze clanky ted chvili nebudou pribyvat {a bohuzel oplakavam i Instagram}. Ale jak rekl jeden nejmenovany clovek - a tim me hluboce ranil mimochodem, takze jestli to ctes, Kentaure :D, tak zpytuj sve svedomi! - "Na to jsou stejne u tebe vsichni zvykly.."  Mela jsem takovou chut, ale holt budu muset pridat az nejdriv za mesic.. Mam ale hodne fotek a i co vypravet. Tak snad to pozdeji dozenu a jeste si to nekdo nekdy precte :] Timto se s vami loucim a jdu pracovat ..

Sunday, 22 March 2015

Jak mi uletělo letadlo, hořelo a další běsy - část druhá

Ano, přátelé, je tady pokračování, na které už mnozí z vás čekají. Tak abych vás dlouho nenapínala:

O požáru

Tohle je trošičku čerstvější zpráva a to přímo z pátku třináctého. Nejsem moc pověrčivá a pátky třináctýho se mi někdy daří a někdy ne. Vzpomínám si na pátek třináctýho v únoru před šesti lety, to jsem ještě byla na střední a byl to jeden z nejhorších dní ve škole, hroznej vopruz a byla jsem zkoušená snad z každýho předmětu, co to šlo. Hlavně z těch výživnejch, co jsem moc nemusela. Účetnictví, ekonomika a ještě jeden, kterej si teď nepamatuju, snad němčina myslim. Byl to maturitní ročník, takže se všechno hrozně hrotilo. V pátek jsme měli asi pět hodin a být zkoušená ve třech pětinách už je dost velká smůla ne? Samozřejmě, že jsem byla perfektně připravená, jako vždy, že ano. (Kecám pochopitelně :D)

Pak ale následoval další pátek třináctýho o měsíc později, v březnu, a ten bych zase hodnotila jako jeden z nejlepších. Dali jsme se dohromady s Běsem a Maude was in euphoria. (Jo, a nikdo mi nevěří, že jsme s Běsem už 6 let :D Hrozně to utíká, sama tomu sotva taky věřím, ale je to vážně tak.) Zkrátka a dobře, někdy se v pátek 13. může dařit a někdy ne. Beru to jako každý jiný den, i když někdy mě to lehce nahlodává ..

Tenhle březnový pátek třináctýho mi ale vlastně vůbec nedošlo, že je pátek třináctýho. Den plynul jako každý jiný. Brzy ráno jsem měla službu kavárně, po kavárně došla se psem a pak dělala práci v domácnosti. Host-parents si užívali posledního dne na horách ve Švýcarsku a večer měli přiletět. S prací jsem skončila někdy kolem čtvrté hodiny a šla se nachystat do pokoje na další procházku se psem. Venku bylo krásně, takže jsem se těšila, že se provětrám (objevila jsem teď totiž jedno místo, co se mi hodí do detektivky, a na který ráda chodím). Z prvního článku na blogu vůbec, víte, že mám výhled na pěší zónu a divadlo. To divadlo se teď od konce léta rekonstruuje, takže je obložený lešením, a já jsem s tím přišla o trochu soukromí, protože se tu záclony nevedou a je mi vidět do pokoje. Ale už jsem si zvykla. Anyway. Stejně mě pořád ta stavba fascinuje a tak při převlíkání kouknu na budovu a vidím plameny v okně. Ze začátku docela malý.

Takhle to začalo
a takhle se to rozšiřovalo ..

Sakra, cože? To tam někdo něco svařuje? Prolítne mi hlavou. Ovšem na druhý pohled vidím, že asi dost těžko. Prostě tam hoří. Pak si uvědomím, že už několik vteřin slyším protipožární alarm, a že se mi to fakt nezdá. Trošku mě zachvátí panika, je pátek odpoledne a nikde nikdo není. Nebo to tak aspoň vypadá. A tak mi nezbývá nic jinýho než se chopit telefonu a požár oznámit. Přijde mi, že čas do příjezdu hasičů se strašně vleče, i když už v době mého volání byli na cestě. (Později jsem se dozvěděla, že bylo zaznamenáno asi přes 50 volání - kolikátá jsem ovšem byla, nevím, ale vzhledem k tomu, že jsem to viděla od "plamínku", asi mezi prvníma.)

Konečně se ozývají sirény a rychle se přibližují. Plameny se z okna svižně rozšiřují po celé střeše, hasiči s hasícími přístroji na zádech lezou po lešení až ke střeše a snaží se hasit. S napětím to sleduju, i když není skoro nic vidět, protože celá pěší zóna před divadlem je zastavena kontejnery pro dělníky, což taky stěžuje přístup hasičským vozům. Požár se rozšiřuje dál a dál a mně dochází, že je to všechno takovej kousíček k našemu domu, a že by to nemuselo dopadnout vůbec dobře. Slyším řev zasahujících hasičů, plameny šlehají výš a výš, a tak je na čase si sbalit jen to nejnutnější. Házím do batohu doklady, foťák (protože je to asi to nejdražší, co tady mám, a do batohu se vejde), náhradní oblečení, věci pro psa a další důležitosti, a během minuty jsem připravená opustit barák. Pes to má všechno na háku a je v klidu, což v podstatě uklidňuje i mě.

zřícení střechy v přímém přenosu

Můj pokoj je už silně ozářen plameny a přímo před mými zraky vidím, jak se hroutí celá střecha a věžička divadla se propadá do středu požáru. Hasiči na lešení se z něj rychle stahují a ze střechy už moc nezbývá. Požár je větší a větší. Překvapuje mě, že stále není nic cítit (z dětství si totiž vzpomínám na jeden nedaleký požár na chatě, kdy hořelo poměrně daleko od nás, nic nebylo vidět, ale cítit to bylo i přes zavřená okna), loučím se už se všemi svými věcmi a říkám si, že je pomalu na čase zavolat host-parents a oznámit, co se tu děje. Nechtěla jsem je dřív stresovat, ale tohle už vypadá vážně. V tu chvíli někdo bouchá na dveře, připínám psa na vodítko a jdu otevřít. Oblečená, s batohem na zádech, připravena k útěku. (Musela jsem vypadat vtipně:)) Pravý britský vyšetřující policista bez uniformy mi ukazuje odznak (z fleku by mohl hrát v nějaké detektivce, sympaťák) a ptá se, kdo je v domě a zda jsme všichni v pořádku. Odpovídám, že jenom já a pes, načež se na mě usmívá a pomuchlá se psem, a prohlašuje, že je vše ok (jo, má to evidentně taky dost na háku) a že na evakuaci to zatím není, a jde k dalším dveřím. Kolem mě jsou ale prázdné domy. To už si všímám několika desítek lidí, co stojí nahoře v naší ulici a sledují a fotí celou situaci. Když se vracím do domu, několik zvědavců nám dokonce leze po zahradním domku a odtud fotí požár. Pro foto fakt cokoliv.

Já sama jsem situaci vyfotila jen párkrát na mobil. Nejsem fotograf hazardér, takže je to jenom dokumentační. Navíc je mi hrozně proti srsti fotit nebo očumovat události, kdy se něco vážného děje. Když se to děje přímo před mým oknem, je to něco jiného, ale ven bych kvůli tomu nelezla. Po chvíli už vidím, že se hasičům konečně podařilo dostat se hasícími vozy blíž a hasí hadicemi s velkým proudem. Ze země ale i z výsuvných konstrukcí a "jeřábů". Plameny dosahují několika metrů a kouř se stupňuje. Za další minutu bouchá na dveře někdo další. Tentokrát je to další policista, už v uniformě, a opět se ptá, kdo je v domě a vyzývá k odchodu. Požár by se neměl rozšířit, avšak že je lepší dům opustit a zůstat dál. To už volám host-parents, kteří jsou právě na letišti a říkám jim, co se tady děje. V domě prý ale není nic důležitého, tak hlavně ať dávám pozor na sebe a na psa a doporučují, ke komu můžu jít, kdyby bylo nejhůř. Začínám pomalu ale věřit, že nejhůř snad nebude, ale i tak se všemi svými věcmi opouštím dům. Je mi nabídnut azyl od sousedky naproti, ale já stejně musím vyvenčit Mosey, a tak spolu míříme do parku.

Ulice jsou uzavřené zábranami a policejními vozy, hloučky bystanders (neboli prostě "čumilů" česky) netrpělivě přešlapují a snaží se dostat co nejblíž, odkud by lépe viděly, já se jim vyhýbám a jdu si venčit. Párkrát se ještě otočím a vidím hasiče i z druhé strany, tmavý černý kouř, co se z divadla táhne několik desítek metrů na druhou stranu od našeho domu. Tak tady je důvod, proč nic necítím! Vítr fouká úplně opačným směrem a kouř jde dál od centra. Naštěstí pro domy a lidi na druhé straně jde kouř hodně nahoru. Hlavní silnice jsou totálně ucpané, jednak je pátek a jednak se něco děje. Ulice jsou tu ucpané v pátek večer vždycky, ale připočítejte si k tomu nenadálou událost, kterou si samozřejmě každý musí prohlídnout, a zmatek je na světě. Až na kroužící helikoptéru nad našimi hlavami je ale v parku klid. Míček Mosey baví za každých okolností, takže se asi na hodinu odreagujeme, a když už mi je zima a zdálky vidím lehce světlejší a "tenčí" kouř, vracíme se domů.

průběh hašení po návratu domů
výsledek druhý den ráno

Naše ulice je stále zahrazená policejními auty, ale venku už nepostává tolik lidí. Situace je trochu klidnější. Na divadlo ale není vidět. Vidím na něj zase až když vejdu domů. Divadlo stále hoří, ale požár je pod kontrolou a mnohem menší. Budova je v plamenech už tři hodiny. Pomalu se vrací zase všechno do normálu. Venku už je tma a ve mně se probouzí hlad. Nejdřív dostane pes a pak si začínám vařit i já. Po pěti hodinách jsem už najedená i já a klíče v zámku ohlašují příchod mé family. Zdravíme se a vyprávíme zážitky a samozřejmě první jejich cesta vede na zahradu. A. je překvapen, že ještě stále hoří a prohlašuje, že bude mít aspoň více světla na zahradě. Jo, to bude, půlka budovy pryč. Nakonec se hasilo až zhruba do tří do rána, takže noc nebyla zrovna klidná, ale jakž takž jsem se vyspala...

Sunday, 15 March 2015

Jak mi uletělo letadlo, hořelo a další běsy - část první

Tak mě tady máte. Dneska i s dobrodružným (a asi i dlouhým) vyprávěním.

O letadle

Ke konci února jsem měla naplánovaný párdenní výlet do Prahy. Návštěva za Běsem, ale hlavně jsem slíbila ještě jednu polo-pracovní výpomoc. Letenky jsem měla na středu směr Praha a v neděli zpátky směr Londýn. V kavárně vše domluveno, doma s rodinou, která měla ještě tou dobou odjíždět na chatu i se psem, vše domluveno, takže to vypadalo, že nikde není žádný problém a já budu ve středu večer v Praze.
Tohle sice není moje letadlo, ale jako ilustrační obrázek stačí. Foceno na podzim nad Richmond Parkem. Příprava na přistání na Heathrow.
Jo, ale to by nebylo ono, kdyby se něco nepokazilo, obzvlášť když to všechno vypadalo tak dokonale. Sbalila jsem si pár věcí do batohu už večer předem a od rána poklidně (zas tak poklidně to nebylo, cestovní horečka mě přece jen přepadla) pracovala. S prací jsem skončila kolem třetí a ve čtyři vyšla na vlak. Tentokrát mi ani nikdo nestál v cestě, jako to většinou bývá, když přeplněnou ulicí spěchám na naše nádraží, ale přesto už jsem toho za ten den měla dost a chtěla sedět ve vlaku. Když jsem pak konečně těžce dosedla na sedačku ve vlaku, všechno ze mě opadlo a já se uvolnila. Jenže .. moc brzo! Po pár minutách svižné jízdy začal vlak jen pomalu popojíždět. Nikdo nic nehlásil, ale já jsem byla v klidu. Mám přece tak velkou časovou rezervu! Přesně pro tyhle případy.

Brzy se vlak úplně zastavil a my zůstali stát někde uprostřed polí. To už mě samozřejmě napadlo, že by se to mohlo trošku protáhnout a můj let by byl ohrožen, ale pořád mi to přišlo nereálný. Kór když jsme se zhruba po deseti minutách stání rozjeli. Žádný extra rychlosti jsme sice nedosahovali, ale aspoň že se vlak přibližoval cíli. Pak jsme se ale zastavili znova a ještě několikrát se opakoval rozjezd a následné stání, až jsme zůstali stát úplně. To už hlásili, že na vlaku je závada, a poprvé mě zachvátila taková mini panika, že bych to fakt nakonec nemusela stihnout. Kontaktovala jsem mezi tím Běse a mámu, abych v tom nebyla sama, a ti mě na dálku podporovali. Dobře, tak jenom máma, Běs už chudák vyšiloval :D.

Čas najednou běžel tak nějak rychleji a do odletu už zbývala poslední půlhodinka. Nakonec pro nás přijela náhradní "lokomotiva", co nás odtáhla do nejbližší stanice, kde jsme měli přestoupit na vlak, co pokračoval na Gatwick. Nový vlak přijel asi do čtyř minut, ale mně ty čtyři minuty připadaly jako věčnost. Když jsme konečně dojeli na Gatwick, vyběhla jsem neuvěřitelnou rychlostí po eskalátorech a běžela směr Departures. Do dalšího patra jsem vyběhla ani nevím jak a už jsem prosila lidi u rentgenů, aby mě pustili před sebe, protože mi to za pár minut letí. Kdo Gatwick zná, ví, že letiště je to poměrně velké, a než dojdete z bodu A do bodu B, docela trvá. U rentgenu jsem se díky svému spěchu stala ale krajně podezřelá a pěkně si mě tam vychutnali. Odložit všechny věci, zout, vlézt do takové (připomíná mi to stroj času :D) kabiny, nechat se "oskenovat", vylézt z kabiny, nechat se prohmatat, obout, vzít a zkontrolovat všechny věci a pokračovat. Na informační ceduli u mého letu už červeně blikal nápis last call, ale já jsem neztrácela naději.

Nasadila jsem vražedné tempo a vrhla se do davu lidí, co si prohlíželi čokolády, alkohol a další věci v duty free shopech. Dámy, co mi přes mou smrt v očích a neúprosný spěchající výraz, nabízely všemožné voňavky a vzorky kosmetiky, byly skutečně odvážné a doteď se divím, že jsem je v tu chvíli neposlala někam a neodstrčila do regálů. Kličkovala jsem mezi lidmi, co se táhli jak smrad a kufry vláčeli daleko za sebou a mířila snad k nejvzdálenější bráně, co se na terminálu nachází. Cestu jsem si ulehčovala přes takové ty jezdící chodníky, kde jsem si sice párkrát musela zanadávat na kolemjdoucí, ale vypadalo to celkem nadějně.

Uplynulo pár desítek minut od vystoupení z vlaku a mně chybělo jen pár kroků k bráně dvacet pět. Doběhla jsem sice po doporučeném čase uzavření brány, ale letadlo stálo na ploše a do odletu zbývalo ještě několik minut. Rychle jsem před branou předložila svůj pas a letenku a .. pak se mi zhroutil svět. Jakmile už se brána zavře a boarding is completed (Není! Jak může být, když tam nesedím!?), nikdo už znovu bránu otevřít nemůže, natožpak dveře letadla. Takže takovýto, co známe z amerických filmů, je prostě nemožné. Chvíli jsem si představovala, jak vyběhnu prostě na plochu a do toho letadla se dostanu stůj, co stůj, ale stejně by mě akorát vyvedli a asi už bych se nikdy mou častou leteckou společností neproletěla :D.

A tak jsem zůstala sedět u brány na lavičce. Úplně sama. Snažila jsem se zachovat klid a namlouvat si, že se nic neděje. Ale do prdele, kdo by byl v takovýhle situaci v klidu? Po telefonu mě uklidňovala máma a já uklidňovala Běse, toho to vzalo nejvíc. Nakonec jsme se domluvili, že se půjdu vyspat domů a prostě přiletím druhý den ráno. Když jsem se vymotala z odletů a dostala se zpátky do haly (to není jen tak, když vám to uletí, naštěstí jsem chodby Gatwicku znala), zamířila jsem zpátky na vlak. Zpět do Londýna to samozřejmě jelo bez problémů a byla jsem doma na nádraží za krásných pětadvacet minut.

Už jsem si skoro koupila letenku na druhý den ráno, když se věci ještě víc zkomplikovali. Rodina nakonec nikam nejela a pes zůstal doma. Akutně by se jim hodilo, kdybych jim se psem vypomohla, když už jsem tady zůstala. Odmítnout "práci" v Praze ale ani tady jsem nemohla. Jak z toho ven? (Ne, Běsátko, ten rým, co tě právě napadl, sem dopisovat nebudu :D) Nakonec mi nejvíc pomohla ségra s mámou, které se postaraly o pražské záležitosti, i když toho samy měly hodně, a já jsem zůstala v Londýně až do pátku. Koupila se letenka na nejdřívější let v sobotu ráno a já už ve tři byla na cestě.

Poloprázdná hala
Tohle už JE moje letadlo

Cesta byla dobrodružná, protože jsem tentokrát neletěla z Gatwicku, ale ze Stanstedu, který je z jižního Londýna, kde bydlím, opravdu docela daleko. Jen se dostat na nádraží, odkud jede vlak na letiště, trvá dost dlouho. Ale vstala jsem a na nádraží jsem byla hodně dopředu. Společnost mi dělala Starbucks káva, kterou jsem měla rovnou ve dvou baleních a vcelku pohodlně jsem se projela a na letiště se v pořádku dostala. Stansted je mnohem "rozsochatější" než Gatwick a mezi odletovou halou a gatey vás převáží shuttle. Takový metro-vláček. Jedna stanice od rentgenu je ke gateům 1-19 a druhá stanice k těm zbývajícím. Rada pro ostatní, na Stansted si nechte opravdu velkou rezervu. I když samozřejmě na každé letiště se rezerva vyplatí a i když si myslíte, že je dostatečně velká, nikdy není. V Praze jsem přistála v deset (jo, a vstávala ve 2.15, krása), tam už na mě čekal Běs a společně jsme jeli domů.

Wednesday, 18 February 2015

Žádný hacker, ale já!

(Předně bych chtěla tento článek věnovat hRobovi, protože si to zaslouží jenom proto, že je to hRob! Více důvodů netřeba. A pak také Anwiel, bez níž by rozhodně den po znovuchycení wifi článek nevyšel, umí tak pěkně nakopnout :))

Ano, jsem to já. Píšu článek. Důvody, proč tu dlouho nic nepřibylo, jsou různé. Ten nejhlavnější a asi i nejvíc omezující byl dlouhodobější výpadek internetu na konci minulého roku a na přelomu ledna a února. Nevadí, zkusím to znova.

Od posledního článku uplynuly zase další tři měsíce. Mezi tím tu byl podruhé na návštěvě Běs, společně jsme navštívili spousta londýnských muzeí, prozkoumali další místa v Londýně a vrátili se na naše oblíbená. Od té doby jsem byla taky dvakrát v Praze. Jednou na Vánoce a podruhé teď na kratší návštěvě kvůli koncertu Běsovy kapely, který se nakonec nekonal. Za tu dobu jsem taky stihla vyměnit práci/"stáž"/zkoušku (říkejte tomu jak chcete) na letišti za práci v kavárně, kde se teď postupně zaučuju a uvidíme, jak to bude pokračovat. Zatím mě to baví a pronikám i do jiných tajů, než jenom přípravy kávy, což má svoje plus. Zkrátka stalo se toho dost.

Krasaři ze Silvestra :)
Vánoce jsem strávila v kruhu rodinném - na to já si nedám sáhnout! Má to pro mě význam, a není to jen klišé. Prostě si Vánoce bez Vánoc neumím představit. Po Vánocích jsme s Běsem dali jednodenní návštěvu hor a běžky, na který jsem sice chvílema (dobře, skoro pořád) pěkně nadávala, ale stejně jsem byla ráda, že jsem na sněhu, i když se mi na lyže lepí a je mi zima. Jako vždycky, když jsem v ČR a na horách k tomu, opět jsem nastydla a přišla o hlas. V Silvestrovských oslavách mi to ale nevadilo, a tak nakonec přišla na návštěvu Anwi s Kentaurem a udělali jsme si takovej klidnější večer, ale všichni byli spokojení - všichni jsme totiž byli něčím indisponovaní.

"Dříč" ve stopě
Miluju tu volnost tady, a když se můžu v Londýně "ztratit", kam chci
Po Novém roce jsem se zase vrátila zpátky do Londýna a po sněhu ani památky. Pořád mám tak nějak pocit, že tady vlastně zima ani nepřišla. Nebo jestli, tak teď už odešla a nevrátí se. Dneska jsem v parku dokonce narazila na sněženky v plné své kráse.. Zdejší počasí mi nevadí, zvykla jsem si i v dešti a nepříznivém počasí chodit ven - holt když máte psa, musíte jít ven i v tom největším humusu - a to mi vyhovuje. Cítím se v tomhle smyslu hrozně volná, a baví mě se toulat nočním městem a bejt prostě "freee" :)

K něčemu ta doba bez internetu byla ale přece jenom dobrá. Vrátila jsem se k činnostem, který jsem hodně dlouho zanedbávala. Začala jsem zase psát. Na blog mi to sice už nějakou dobu nejde, ale vrátila jsem se ke svý detektivce, a zjistila, že to není zas tak strašně nereálný to dopsat. Díky Běsově kapele jsem si zase uvědomila, že i kreslit a malovat jsem nezapomněla, a tak jsem většinu času po večerech věnovala těmto činnostem. A baví mě. Momentálně pracuju na návrzích na trička a učím se akvarely, to mě totiž teď bere nejvíc .. ta rozpitost.

Vitamínová bomba
Jáhly s kokosovým mlékem, ořechy, semínky a ovocem
ráno pořádně nakopnou!
Kromě tvůrčí činnosti jsem se ale rozhodla zapracovat i sama na sobě. Naučit se mít víc ráda, protože ano, přiznávám, nikdy jsem to neuměla. Zbavit se opakování starých chyb. Pokračovat ve zdravé stravě, snídat a hlavně - jíst víc a pravidelně. (Dost dlouhou dobu jsem to zanedbávala a bohužel svoje daně si to vybírá.) A protože dobrá nálada je taky důležitá, bylo potřeba vyplavit nějaký ty endorfiny, a tak jsem šla například dnes běhat. Jo. Vidíte dobře, já - jsem - šla - mezi - lidi - běhat! :D Kolem Temže to má svoje kouzlo, a běhá tady uplně každej. Klidně z práce, do práce, v parku i mimo. Takže o jednoho běžce víc .. zkrátka nepřipadám si blbě. V Praze bych se styděla, tady ne.

Na závěr musím ještě říct, že se snažím taky chodit dřív spát, dneska už dost přetahuju, takže mi jistě prominete, když budu pokračovat zase příště. O úspěších s uběhnutými (kilo)metry, psaní, malování, práci .. a hlavně pozitivně!

Tuesday, 28 October 2014

Šest měsíců pryč

Hrozně to utíká. Minulý týden jsem oslavila půl roku v Londýně a pořád se mi to zdá, jako by to bylo včera, co jsem přijela. Taky jsem si zahanbeně vzpomněla na svoje první pocity ihned po příjezdu, jak jsem si myslela, že tady nevydržím ani týden a hned o dalším víkendu pojedu domů. Haha. Naštěstí jsem nejela. 

Takže jak se vlastně mám? Relativně dobře. Občas to skřípe, bývám hodně unavená, končím s prací pozdě, ale i to k tomu patří a stěžovat si nebudu.

Tady je taková moje malá rekapitulace "osobních zjištění" a vyvrácení všeobecně zažitých "omylů".

1) Londýn mě pořád baví. Je obří a nikdy se mi nestalo, že bych nevěděla, kam jít, nebo že bych si tady připadala otrávená a unuděná. Vzpomenu si vždycky na tu známou větu z učebnice angličtiny:

"When a man is tired of London, he is tired of life."
— Samuel Johnson

a měl pravdu ten pán, a to to pronesl někdy v osmnáctém století. Je tady tolik možností, co vidět, vyzkoušet, navštívit. I když se často vracím na místa, kde už jsem byla, a kde je mi dobře, i to mě pořád baví. Tak jako mám v Praze pár míst, kam můžu chodit pořád, tady je to stejný. Většinou na těch místech jen tak relaxuju po pracovním týdnu, píšu knížku, nasávám atmosféru, sleduju lidi, nebo prostě jen tak fascinovaně koukám .. 

Tuesday, 30 September 2014

Through The City of London

Hned víkend po mém návratu z ČR jsem měla naplánovanou návštěvu M&Msových z anglického venkova, že jim to na oplátku taky ukážu tady u nás. Sešli jsme se už kolem půl osmé ráno, kdy jsem je šla vyzvednout k nám na nádraží. Pak jsem jim v tichosti (protože se tu jinak spalo) ukázala kus baráku, kde bydlím, svůj pokoj, zahradu a další části, a vyrazili jsme do blízkého okolí.